Možná je "karma" jen to, co jsme v sobě jako děti potlačili a nikdy nevyjádřili.
Možná je peklo či stavy "barda" jen to, jak se tím stále dokola zabýváme v mysli.
Možná nám život neustále pomáhá tím, že vytváří podobné situace, abychom mohli konečně prožít a propustit to, co v nás zůstalo.
Možná se to všechno...
Možná jsme jako děti chtěli být v duchu příliš čistí. Přijatelní.
Tak moc, že jsme se začali bát sami sebe. Svého těla. Jeho projevů.Pocitů, emocí a živosti.
Mysleli jsme, že okolí reaguje na nás.Že jsme špatní a vinní tím, jací jsme.
Začali jsme utíkat před svým stínem. Sami před sebou.
Snažili jsme se necítit svoje...
Smrt je největším mystériem.Protože se na ni nepamatujeme,tak se jí bojíme. Někdy tak moc,že o ní nechceme ani přemýšlet.Bojíme se, že si ji tím přivoláme.
Tak jako narození jsme ji odsunuli z našich životů a domovů do nemocnica bojíme se s ní setkat.
Bojíme se mluvit s umírajícím, bojíme se pohřbu, bojíme se "zatížit" rodinu a blízké tím,...
Příběh ženy, která po smrti svého psa se s ním nutně potřebovala spojit.
Může to být příběh každého z nás, kdo kdy přišel o někoho blízkého. Ať zvíře nebo člověka.
Ukázalo se to jako by příběh jejího těla, které se ...
Cítilo se odmítnuté. Ustoupilo ze své pozice. Ubylo jeho vlivu, moci. Pocit nedůvěry. Pocit vyloučení....
Teprve když přijmeme svou smrt, můžeme žít.
Teprve když si přiznáme, že jsme se kdysi dávno pohřbili pod nánosem představ o sobě, můžeme ožít.
Teprve až všechny ty představy prohlédneme, až si uvědomíme to, co nejsme, objevíme sami sebe.
Teprve až se přestaneme ohlížet na druhé a dívat se ven, až otočíme svůj pohled k sobě ,...
Když nám umírá nás zvířecí přítel, jsme plni pocitů, které se nás dotýkají v hloubi naší duše.
Nejen kvůli našemu čtyřnohému příteli, ať to je pes, kočka, kůň či jiný druh.
Ano, bude nám chybět. Mnohdy to byl jediný tvor, se kterým jsme si dovolili být sami sebou. Který nás miloval se vším všudy. Přijímal nás. Vítal...
Možná je vaší reakcí na strach popírání. Možná cítíte zmatek, nechcete tomu věřit. Možná se zlobíte. Možná se ptáte, proč zrovna já? Možná se všechny ty pocity střídají. A je tam spousta dalších. Možná se tak moc bojíte, že se pořád pozorujete. Možná se vyhybáte tomu vůbec něco cítit. Možná jste úplně zahlcení a nevíte, co dělat.
Bereme smrt jako osobní prohru. Že jsme něco nezvládli. Jako trest.
Možná ale příroda ví, co dělá a proč. Vidí dále než my.
Dokážeme popsat, jak funguje tělo, zkoušíme ho uzdravit, pochopit...
Ale nějak si neuvědomujeme, že za ním, za tím vším, existuje síla mnohem větší než my.
Že jsme byli narozeni, stvořeni. Že naše srdce...
V tu chvíli se přestaneme bát.