Pohřeb jako oslava života
03.10.2023
Smrt je největším mystériem.
Protože se na ni nepamatujeme,
tak se jí bojíme. Někdy tak moc,
že o ní nechceme ani přemýšlet.
Bojíme se, že si ji tím přivoláme.
Tak jako narození jsme ji odsunuli z našich životů a domovů do nemocnic
a bojíme se s ní setkat.
Bojíme se mluvit s umírajícím, bojíme se pohřbu, bojíme se "zatížit" rodinu a blízké tím, co cítíme. A tak mlčíme.
Každý sám ukrytý v sobě.
Bojíme se života v nás.
Vyjádřit se.
Možná to jde ale i jinak.
Smrt je spravedlivá. Dojde na každého.
Možná je čas prolomit to tabu a začít o ní mluvit.
Připustit si myšlenku vlastní smrtelnosti bavit se s blízkými o tom, jak se cítíme. Jak bychom chtěli jednou zemřít. Jaký bychom chtěli obřad, rozloučení s námi.
Možná se nám všem může ulevit, když si připustíme, že zemřeme a že se nás to týká. Možná se budeme moci jeden druhému podívat do očí beze strachu a studu za to, co cítíme a že jsme živí.
Možná se ze strachu ze smrti může stát přijetí života. Může se nám ulevit, když budeme moci o ní mluvit, když přestaneme dělat, že se nás netýká.
Potom smrt nemusí být stresující ani pro nás, ani pro naše blízké. Můžeme se rozloučit a všechno si dopovědět, můžeme oslavit život člověka, který zemřel s vděčností za to setkání. Za jeho život.
Můžeme si uvědomit to, že jsme ještě naživu.
S přijetím smrti, pomíjivosti si můžeme uvědomit, jak a proč vlastně žijeme.
Poslední rozloučení může být plné naděje, přijetí, pláče i radosti.
Plné života, který jde dál.
Z této země jsme vzešli a do ní se navrátíme. Na chvíli se stáváme jedinečnou formou, která tu ještě nebyla vyjádřena a poté opět splyneme se vším.
Jako nádech a výdech.
Mezera mezi světy.
Nikam neodejdeme.
Jsme součástí všeho, co je.
Nabízím doprovázení umírajícím a jejich rodinám. Poslední rozloučení na přání. Doprovázení pozůstalých. Prostor se otevřít a uspořádat si poslední věci.
Mirka Zagozdová